Filip Wyrwol

Člověk by se po narození potomstva neměl vzdát svých snů, ale ani se jim věnovat na úkor času s prcky. Od běhu jsi se dostal k cestování s dětmi, takže pěkně po pořádku…

1. V čem je pro tebe běh lepší než ostatní sporty?
Rád bych o sobě tvrdil, že jsem na všechny vytrvalostní sporty, tj. kolo, běh, plavání, běžky… jenže jo, když se podívám na poslední odtrénované roky, tak objemy v běhu jsou asi nastejno jako součet objemů všech ostatních disciplín. S dětmi ty přednosti běhu asi nejlíp vykrystalizují. Čas je rozhodující kritérium, kterého je s nimi stále nedostatek. Když máš na sebe hoďku, jak jí využiješ? Strávíš půl času čištěním zabláceného kola, dopravou na bazén, nebo z ní vytěžíš max, za 5 min se převlíkneš do trenek a kecek, který s sebou taháš úplně všude, jelikož v báglu zaberou minimum místa? Mimo to je v běhu určitá svoboda. Některá místa jinak, než po svých, dostupná nejsou, a ta většinou stojí opravdu za to.

2. Běháš v jakémkoli počasí, může ti něco zabránit v tréninku?
Čím „horší“ počasí, tím větší zábava. Někdy slýchám, jak je běh nezáživný a monotónní. Zažil jsem období, kdy mi nezbylo, než s kočárem sem a tam hoblovat asfaltovou cyklostezku. A přesto, pestrost tam stále byla, ukrytá v detailu, třeba právě v těch podmínkách. Když je venku nějaký nečas, já vyrážím z tepla a sucha čistý, vyhýbám se každé louži a stačí chvilka nepozornosti. Prásk, po kotníky v sajrajtu! Strašně mě baví ta změna nastavení. Když už je v botách mokro a bahno, dál se nevyhýbám, naopak si v tom libuju, ráchám se a čvachtám jak malý děcko. Prostě není nad to, přijít domů jako prase nebo zmrzlý na kost. Hned je v tom nějaký zážitek. Navíc, když vyrážíš další den za krásného počasí, má to pro tebe to sluníčko a teplo úplně jinou hodnotu.

3. Jaký je tvůj nejlepší zážitek spojený s běháním?
To nedokážu říct, ani to takhle neřadím. Zážitků je spousta a každý je něčím výjimečný. Třeba východ slunce z nejvyšší sopky Španělska po celonočním stoupání na vrchol. Nebo úprk před divokou bachyní, když jsem koupal ročního syna v potoce při našem společném přeběhu Brd. Či dorozumívání se rukama nohama s domorodcem při obíhání karibského ostrova, to aby mi taky vyšplhal na tu palmu a mačetou otevřel kokos. A další…

4. Máš svoji srdeční trať nebo vzdálenost?
Spíš rád poznávám nová místa, a když někam jedu, mám tendenci objevovat a prozkoumat všechny cestičky, pořád hledat nové. Nejvíc si užívám kopce. Neskutečně mě bavilo běhat v severní části ostrova Tenerife, ty výhledy byly neskutečný. Pak se mi pod kůži zaryla oblast Salento v Kolumbii, kde se na každé výškové úrovni mění příroda přímo před očima.
V Čechách mám oblíbené Beskydy a Jeseníky. Srdcové místo jsou Krušné hory, protože nejsou moc turistické, trochu tam chcípnul pes. Asi že jsou dost rozlehlé, nejsou moc členité, spíš taková náhorní plošina. Jenže zase, krása je ukrytá v detailu. Kdo kouká, poslouchá, vnímá pozorně, tak všechnu tu krásu najde.

5. Jak si se dostal k běhání a od kolika let běháš?
Odpověď je myslím skrze astma, které mám od mala a s tím spojené problémy s trávením. Tehdy doktor řekl mámě, ať mě dá na plavání a běh jsem měl jako doplněk. Pamatuji, že prvně jsem běžel u nás na vsi takový krátký okruh v lese, někdy na druhém stupni základky. Neběhal jsem nijak systematicky. Ale všimnul jsem si, že když se mi špatně dýchá, pomáhá mi, jak říkám, „přervat“ to během. A už po pár stech metrech nebo jednotkách km je to, jak kdybych si odchrchlal chomáč kočičích chlupů a najednou je tam taková úleva na průduškách.
Od střední jsem postupně začal vnímat běh především jako dopravní prostředek. Na průmku jsem chodil do cca 10 km vzdáleného města. Autobus tam jezdil z vedlejší vesnice, na zastávku jsem to měl 3 km. Chodil jsem tam pěšky. Jenže ve chvíli, kdy jsem vyrážel, vyjížděl i soused autem. Zastavoval mi pokaždé, i když jsem ho pokaždé odmítnul s tím, že mu fakt děkuju, ale nebaví mě půl hodiny čekat na zastávce. Tak jsem vyrážel později, abych se mu vyhnul. Jenže abych autobus stihnul, musel jsem popobíhat. Do toho jsem začal zaspávat, času na cestu bylo ještě míň a nezbylo než zrychlovat. Postupně jsem celou trasu běhal. Hodně mě bavila ta úspora času.

6. Co považuješ za svoji největší přednost a slabinu?
Řekl bych, že mám analytický způsob přemýšlení. Kolikrát najdu cestu tam, kde jiní řeknou, že to „nejde“. Bohužel, než produmám všechny možnosti a vyhodnotím, jak by to mohlo jít, trvá mi to kolikrát tak dlouho, že už je to k ničemu. Takže přednost i slabina v jenom.
Často ti situace řeším kombinováním. Taky fajn přednost. Cestu do práce, školy, kamkoli spojím s tréninkem, jak na kole, tak běh. Čas s dětmi zkombinuji s tím, co baví i mě a těžíme z toho všichni. Ten můj sprot „ultra-stroller-run“ není zas nic jiného než kombinace běhu s kočárem, fastpackingu a ultratrailu. Jenže zas, v čem mám výhodu, mám i nevýhodu. Někdy abych dosáhnul svého, kombinuji tak urputně až překombinuji do patvaru, který nedává vůbec smysl.

7. Co je podle tebe nejpodstatnější dovedností běžce – je to vůle, technika, nebo vytrvalost?
Všechny jmenované vnímám jako důležité a nejen ty. Vůle mi nejde bez víry v sebe a ve své schopnosti, s čímž je úzce spojeno i to, že sebe i své schopnosti musím znát, jsou tedy potřeba i zkušenosti a sebereflexe, tj. schopnost se z těch zkušeností učit a zdokonalovat. Techniku můžu mít sebelíp nastudovanou z všemožných zdrojů, ale není-li tam soustředěnost na to co dělám, stejně vždycky sklouznu ke stereotypům, které ji pošlou do kopru. A s vytrvalostí pak jde ruku v ruce trpělivost. Vědomí toho, že výsledek nebude hned a „nedaří se“ je jen dočasný stav. Nic netrvá věčně a je třeba vytrvat a nevzdávat se, tedy vytrvalost a zas ta vůle.

8. Co je tvojí největší motivací?
Děti. Před dětmi jsem byl víc snílek, hodně výzev jsem měl zmáknutých teoreticky, ale k realizaci často něco sházelo. Pořád jsem na něco čekal. Až budu mít dost peněz, až budu mít natrénováno, dostudováno, až to a ono. Děti mě naučily, co je jedinečnost okamžiku, a že se žádná chvíle nebude nikdy opakovat. Synovi už nikdy nebude 1… 2… 3… roky. Nikdy už neprospí půl dne v kočáře. V pozdějším věku taky něco bude a půjde, ale ne tohle, ne takhle, bude to jinak. Co jsme zažili, už nám ale nikdo nevezme. To ani těm děckám, mají v tom dobrý základ. Po pár okamžicích od narození jsem si všimnul, jak u těch prcků zásadně funguje vzor, jak nasávají to, co vidí. Tak se pro ně snažím být tou nejlepší verzí sebe sama.

9. Jaké jsou tvé plány a cíle pro nadcházející sezónu?
Plánů je mnoho, jenže s těmi dětmi je to strašně dynamický. Jedna z největších lekcí od prcků byla, abych se tolik nevázal na plány. Co s nimi platilo před rokem nebo i pár týdny, nemusí platit dnes. Na tom už dost plánů krachlo. Ovšem pár pevných bodů letos mám. V září letíme s rodinou na Mallorku, tam chci si přeběhnout GR 221 sólo a bez podpory. S prckama toho je víc. Z loňska si táhnu rest, absolvovat trasu dlouhého triatlonu se synem. Taky se už třetí zimu pokouším s ním přejet Krušné hory na běžkách. Dceři dlužím trochu své ničím nerušené pozornosti, s ní bych rád vyrazil do Jeseníků. A nakonec určitě i nějaký přeběh s vysokou koncentrací sourozenecké lásky a pošťuchování neboli #ultradoublestrollerrun.

10. Jak vznikl nápad ty a děti na cestách?
Plánoval jsem delší vícedenní sólo běh, asi na měsíc. Úplně jsem tenkrát propadnul fastpackingu. Střádal jsem výbavu a testoval jí ve volných chvílích, kterých bylo poskrovnu, jelikož čerstvý prcek vyžadoval víc a víc pozornosti a přítomnosti. Tak jsem syna v jeho devíti měsících na to testování výbavy a přespávání v lese přibalil. Věděl jsem už před tím, že jak to půjde, chtěl bych děti tahat po čundrech, ať mají vztah k přírodě, něco se o ní naučí a jsou víc samostatné. Bylo to nakonec asi o dost dřív, než jsem si představoval, jenže se to vyloženě nabízelo a já si řekl, proč ne. Když to zvládneme od úplného prtěte, s přebalováním, mlíkem, plazením atd., tak to pak bude o to snazší později až bude aspoň trochu samoobslužný. Z mého velkolepého běhu nakonec úplně sešlo, přehodnotil jsem priority a nechtěl zmizet od rodiny na takovou dobu, ale výlety na noc do lesa a kopců se synem nám už zůstaly.

11. Kdo si tvoje akce užívá nejvíce, ty, děti nebo manželka?
Ač bylo od začátku jednou z motivací, aby si žena odpočala a užila chvíli pro sebe, tak se moc o „užívání“ bavit nedá. Jaká matka by byla v klidu, když se její potomstvo toulá v divočině. S postupem času má stresu míň, nabíráme zkušenosti, ale zas se akce prodlužují a jsou náročnější. Já si to z části odtrpím a z velké části užiju, jinak bych to nedělal. No a pevně doufám, že nejvíc si z toho odnášejí děti, ať už ve formě zážitků, nebo jedinečných zkušeností.

12. Kolik váhy v průměru vozíš?
To se liší podle počtu účastníků. Sám se dokážu zabalit kolem 5 kg. Naopak když beru děti obě, tak jsme v tom s vozíkem i naloženými dětmi někde nad 50 kg. To bylo loni, uvidíme, co letos, až syn začne jezdit na šlapacím kole a dceři potáhnu odrážedlo.

13. Jak motivovat ostatní k podobné výzvě?
Doufám, že to dělám. Netoužím po tom, aby rodiče začaly mučit děti kvůli svým ambicím a egu. Cílem je spíš ukázat, že se nemusí vzdávat a že cesta vždycky je. Nemávnout nad tím rukou a nevymluvit se, že s dětmi to nejde. To by později nejen těm rodičům, ale i samotným dětem mohlo být líto, že se něčeho vzdali „kvůli“ nim. Přitom se na to mohou nevykašlat a něco jim z toho předat, ukázat jim, co je baví, kdy jsou fakt spoky a šťastní, kdo doopravdy jsou.

14. Dle tvého názoru, která věc je největší překážkou pro ostatní, aby uskutečnili něco obdobného?
Největší překážkou je rozeznat, co je vlastně překážka a co je výmluva tvého mozku, který se brání diskomfortu, což je mu zcela přirozené. Pokud vím, tak překážky jsou od toho, aby se překonávaly. Když půjdete do důsledku, tak i ta největší překážka může být příležitostí pro něco nového, nebo výmluvou. Záleží na perspektivě, jakou na to nahlížíte.

15. Jenohlavě? Jak tě napadl tento název a je to skutečně mnohdy jen o hlavě?
Ve finiši svého vůbec prvního běžeckého závodu, byla to Jesenická stovka 2017. Běhala se začátkem května. Tenkrát napadlo na konci dubna v Jeseníkách metr sněhu. Mordoval jsem se tam s kamarádem 20 hodin, posledních asi 30 km už jsme se do cíle opravdu belhali. Jenže poslední úsek, když nás měl kdosi doběhnout a předběhnout, hecli jsme se, bylo to už jen posledních pár km. Nemohl jsem uvěřit, co se to děje. Hodinu nebo dvě nazpět, jsem sotva šel, a nakonec běžím a celkem svižným tempem. Mozek přestal pochybovat, najednou věděl, že dokončím a přestal se bránit a hledat únik. Pochopil jsem tehdy, že limity opravdu nejsou v těle, tréninku, stravě, podmínkách. To přespříliš přemýšlení, strachování, předpokládání, nám brání a stěžuje dosáhnutí cíle.
Někdo může namítnout, že pokud chceš podat opravdový výkon, že to přeci je i o tréninku, jídle, obětech… Jasně že je, nicméně nad tím vším pořád vidím hlavu, která tomu šéfuje. Další námitkou můžou být předpoklady, nadání, talent, zranění a hendikep. Pokud je to opravdu to poslední, co vám brání ve splnění snu, pak je jen o hlavě se s tím srovnat a najít v tom příležitost pro něco nového.

16. Nějaký poučný nebo zábavný zážitek z tvojí cesty s dětmi?
Když jsme u té „hlavy“, bylo pár zážitků, které jsou zábavné až zpětně. Třeba, když jsme s Tobem nocovali v zimě ve sněhu v Krušných. Navečer bylo dost náznaků, že bychom to měli raději zabalit, když syn chytal jednu hysterii za druhou. Nechtěl jsem to vzdát, podlehnout hlavě, která hledala cestu ke komfortu. Prcek ale vyváděl dlouho do noci a nechtěl zabrat. V mrazu jsem ho opravdu nechtěl nechat uřvat ke spánku, protože řev a hysterák, rovná se pot a jak praví staré eskymácké přísloví: „zpotíš se a umřeš“. Tak jsem o půlnoci za doprovodu vřískotu svého potomka složil stan. Na běžkách s prckem a věcmi dojel k autu, všechno naložil, pacholka připoutal a… auto mělo vybitou baterku, v jednu ráno, uprostřed ničeho. Kdo zná Dlouhou louku, ví, že tam fakt nic není. Obešli jsme s Tobem ty tři domy, co tam jsou a začal jsem zběsile zvonit a řvát před tím, kde stála rolba. O chvíli později jsme už valili dolů ve vyhřátém autě nastartovaném pickupem přes kabely a prcek v autosedačce spokojeně zařezával.
Poučení je asi takový, že o hlavě to je, dokud jde jen o mou vlastní hlavu. Těžko přemůžeš hlavu jinou, natož hlavu dvouletého pacholete, které chce za mámou.

17. Jaké používáš vybavení?
Tohle je otázka na samostatný článek. Dlouho už slibuji, že sepíšu aktuální gearlist a dám k dispozici. Pořád jsem ve fázi ladění. Jenže já budu ladit, dokud děti porostou a budou se vyvíjet ony i jejich potřeby. Základní parametry na výbavu jsou spolehlivost, kvalita a váha. Taky je fajn jednoduchost a rychlost použití. Takže třeba, pokud není zima, dávám přednost skládací karimatce před nafukovačkou atp. Jo a taky, ve výbavě jsou na prvním místě svišti, až pak já. Je to k nevíře, ale synátor má od svých dvou let kvalitnější a dražší výbavu než já doposud.

18. Jak nejradši odpočíváš? Co je tvůj největší relax?
Úplně nejvíc je vypadnout na čas někam daleko, nejlíp se ženou, protože se máme s malými dětmi nedostatek. To ale jde málo kdy, obzvlášť s těmi dětmi. Takže v běžném fungování hodně záleží, jaká činnost mě unavila a co nebo jak mě unavila. Po fyzické aktivitě většinou odpočívám aktivitou mentální a naopak.

19. Proč nesedíš tzv. doma a máš potřebu vyrážet ven?
Já myslím, že všechno pěkný v životě se mi stalo venku, na cestách, v lese a v horách. Tak možná proto. Doma je moc komfortu a člověk se nejlíp rozvíjí a někam posouvá spíš mimo něj. A taky potřebuju živit svou duši zážitky, v tomhle jsem nenasyta. Ty jsou taky venku.

20. Na co se tě ještě nikdo nezeptal, ale ty chceš, aby ta otázka přišla?
Taková mě nenapadá. Mám ale jednu, která naopak zaznívá často, ale moc jí nemusím. „Proč nebo před čím utíkáš?“ Přijde mi, že ve 21. století, by mohlo být lepší povědomí o psychologii, jako že to je poněkud složitější věda a takovýhle rychlokvašný soudy, jsou asi tak na úrovni toho, že když si někdo založí ruce, znamená to, že je moc uzavřený. On je rozdíl mezi „utíkat“ a „běhat“. Po běhu se totiž člověk vrátí a nejen to, většinou si přinese něco navíc. Když by se mě naopak někdo zeptá „proč běháš?“. Odpovím, že to, co si přinesu po návratu z běhu navíc kromě endorfinů, je odstup, změna perspektivy. Poodběhnout od nějaké situace, mi dává šanci se v ní chvíli netopit, ale podívat se na ní z dálky, a přehodnotit, jak jí vlastně vnímám. To dost často vede k tomu, že když se k ní později vrátím, už se z ní tolik neposí…

21. Kdybys mohl něco prožít znovu v rámci cestování nebo jinde, co by to bylo?
Zajímavá myšlenka. To bych si chtěl asi znovu proběhat s dětmi ty poslední tři roky, co tyhle blázniviny děláme. Jsou to neopakovatelný chvíle.

22. Kolik jsi nejvíce ušel za den?
Pokud jde o přeběhy s dětmi, tak nejvíc v jednom dni jsme dali s Tobem v Brdech. Tenkrát se to nějak sešlo, že jsme měli náročnou noc a dospával přes den. Díky tomu jsme zvládli asi 65 km. Co se týče mě samotného, nikdy jsem nestartoval 24 hodinovku, kdy bych se snažil o co nejvíc km v časovém limitu. Naproti tomu nejdál v kuse bez pauzy jsem šel loni přes Krušný sám a bez podpory. Bylo to 200 km za 45 hodin. Nebylo to závodní tempo, už na startu byl deficit spánku. Zajímalo mě, jak se bude chovat tělo a hlava při něčem takovém.

23. Která část tě baví více, plánování nebo příprava?
Jsou pro mě jako Jin a jang. Na plánování si ujíždím, je to forma prokrastinace. Kde jiní otvírají facebook, já otevírám mapy. Příprava jako balení a mít výbavu nachystanou, nakoupenou a opravenou v čas, to je naproti tomu absolutní punk, stres, noční můra. Ovšem ne každá příprava je noční můra. Trénink mě baví hodně.

24. Zkus se definovat třemi slovy.
Kombinování, extrémismus, rodič