Dát šest 6.000+ m vrcholů během šesti dnů?

Triple six – šest šesti-tisícovek během šesti dní

Dost se tomu směju a říkám, že jedině pokud je povolený doping 600 mg ibuprofenu každých 6 hodin. Za dvě hodiny mu píšu, že do toho jdeme.

Není moc míst na světě, kde by se tento projekt dal realizovat, ale protože jsme plánovaly jaro strávit v Jižní Americe, bylo úplně nasnadě si o pár dní prodloužit návštěvu Chile. Poušť Atacama je jedno z nejsušších míst na planetě. Srážkové mraky nejsou schopny dostat se přes vysokou bariéru And z jedné strany a z druhé jsou kvůli rotaci země odkláněny směrem od pevniny. Stává se tak, že tu téměř neprší a vrcholky hor nejsou povětšinou pokryté ledovcem ale dle ročního období jen zamrzlým sněhem nebo vůbec. Navíc je to šestitisícovkami doslova poseté. Perfektní!

Aklimatizace

Hory tedy vybrané máme. Nyní je už potřeba se jen aklimatizovat. A není lepší místo než zvolit nějakou sopku poblíž. A třeba rovnou tu nejvyšší, Ojos del Salado (6.893 m). Dává nám to sice zabrat, ale víme, že pokud projekt budeme chtít stihnout, budeme muset být rychlé. Hodně rychlé. Aklimatizace probíhá výborně, na Ojos del Salado se značným funěním téměř vyběhneme (více v outdoorovém časopise Maglajz č.3).

Při plánování projektu jsme si myslely, že největší výzva bude vysoká nadmořská výška a velké převýšení, které musíme každý den překonat. Nakonec se ale ukazuje, že celková logistika je daleko větší oříšek. 

Není to totiž jenom o tom se dostat na horu, ale dostat se vůbec pod horu. V Copiapó si půjčujeme off-road. Paní v půjčovně se ptá, zdali umíme takovéto auto řídit. Kývu hlavou tak vehementně, že mě ještě večer bolí za krkem. Vždyť co na tom může být? Hodně. 

V reálu se totiž pod horu dostává tak, že v libovolném místě sjedete z jediné zpevněné cesty, která spojuje Chile a Argentinu a vydáte se několik desítek kilometrů do neznáma. Je jen na řidiči, jestli si raději zvolí možnost uvíznutí v hlubokém písku anebo přijme výzvu kličkování mezi obřími balvany. Pravidlo číslo jedna: nesmíte zastavit. Pravidlo číslo dva: nesmíte uvíznout. Široko daleko totiž není nikdo, kdo by vám přišel pomoci. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli mě to řízení víc bavilo nebo děsilo.

V Copiapu dokupujeme ještě zásoby jídla a vody na 8 dní. Nezapomínáme ani na kanystr nafty, která se bude určitě hodit. A vyrážíme. Po třech hodinách odbočujeme do neznáma, a ještě před setměním dorazíme na místo, kde zakládáme první tábor, pod horu El Ermitaňo (6.145 m). A projekt může začít.

Jdeme na to

První den nám dává pořádně zabrat. Podařilo se nám zaparkovat sice poměrně vysoko, ve výšce kolem 4.800 m, ale trvá nám skoro hodinu, než se dostaneme pod nástupové místo. Téměř po kilometrovém stoupání se dostaneme na hřebínek, na jehož konci narazíme na průzračnou modrou lagunu, která nám doslova vykouzlí úsměv ve tváři. Nádhera. Od té doby nám naše úsměvy už jen povadají. Posledních 300 výškových metrů je nekonečných. Oblízáme příkré skály a hledáme cestu, jak obejít zmrzlá sněhová pole. Po sedmi hodinách se nám podaří dostat na vrchol. Je tam vrcholová kniha a my se dozvídáme, že jsme první návštěvníci po třech letech. Nedivím se, tohle není ta nejjednodušší hora. Po cestě dolů se vyloženě ploužíme. V té výšce se mi točí hlava a Sarah je na tom ještě o fous hůř. Navíc začíná dost foukat a zima do nás úplně zakousává. Ještě před setměním dorazíme zpět do kempu. Úplně vyřízené. Fouká už tak moc, že se nám nedaří ani ve stanu zapálit vařič. Takže dnes bez večeře. Stejně nemám na nic chuť, ale vím, že jíst musíme. Nejde to. Zachumlávám se do spacáku a okamžitě usínám.

Celou noc přemýšlím nad tím, jak říct Martinovi, že končíme. Tohle nejde vydržet dalších pět dní. Ale ráno se probouzíme a s novou energií a chutí jít dál. Dnes nás čeká vrchol Peňa Blanca (6.081 m). Cesta vede po závětrné straně a sluneční paprsky popohánějí každý náš krok na vrchol. Svitá i naděje, že ten projekt můžeme přeci jen dát. Nahoru a dolů to otočíme za 7 hodin a teď už zbývá se jen sbalit a dojet pod dalšího horu. No jo, ale kudy? Stopy už zavál vítr a i kdyby ne, stejnou cestou se vrátit nemůžeme. Některé z těch kopečků jsou tak příkré, že nejdou vyjet. Chvíli bloudíme, ale nakonec se nám z toho písečného labyrintu podaří dostat. Uf. To bylo o fous. Za odměnu se zastavujeme v Laguna Verde, v horkých termálních pramenech. Máme to totiž po cestě k dalšímu vrcholu.

Nevado San Francisco (6.016 m) je zde považován za jednu z nejjednodušších šestitisícovek. Skoro až na vrchol vede vyšlapaná cestička. Tak to si necháme líbit. Nahoru to doslova vyběhneme a nepřekvapí nás ani zasněžený vrcholek. Spěcháme se totiž zase ohřát zpátky do horkých pramenů. To nám jde totiž nad očekávání dobře. Fouká ale tak silný vítr, že se ještě ten samý večer balíme a přemísťuje do Refugio Lucero. Odtamtud to stejně budeme mít blíž k dalšímu vrcholu.

Nikdy moc neplánujeme, a tak čtvrtý den sedíme sbalené v autě a přemýšlíme, který vrchol to bude dnes. Nakonec se rozhodujeme pro těžší variantu, Barrancas Blancas (6.119 m), což v překladu znamená bíle rokliny. Kdybychom si název přeložily dříve, nezaskočil by nás strmý svah plný vulkanické suti ani zasněžený vrcholek. Ještě nikdy jsem tolik nelitovala, že jsem nechala dole mačky. Musíme tak strmé zledovatělé části složitě obcházet a oblézat a trvá nám to snad věčnost. Alespoň, že ten lehčí kopec nás čeká zítra. Na Cerro Vicuňas (6.067 m) stačí vyběhnout vyschlým korytem řeky a my si tím odškrtáváme pátý šestitisícový vrchol.

Tres Cruces Norte (6.030 m) je naše poslední šestitisícovka. I když je ze všech třech vrcholů Tres Cruces nejnižší, dává nám pořádně zabrat. Únava se už začíná hodně projevovat a nás čeká stoupání 1.500 výškových metrů strmým kuloárem až na vrchol. Sype se to tak, že každý metr musíme ujít dvakrát. Není to zadarmo. Ke všemu hodinu před vrcholem se k silnému větru přidává ještě sněžení. To nám ale nezabrání a plouživým krokem si jdeme nahoru pro euforii z toho, že jsme to zvládly.

Tento projekt byl podpořen grantem Expedition clubu a výbavou Petzl.

Pokud se chcete dozvědět více o Pavlíně Adam, navštivte naši stránku s Ambasadory.