Ultra zážitek v turecké Cappadocii

V roce 2015 jsem s nadšením hltala reportáž od Elišky, která si zaběhla 60 km trasu v turecké Cappadocii. Od té chvíle jsem zatoužila si tuto oblast proběhnout také. Celé ty roky jsem měla Cappadocii na paměti a vyčkávala jsem na vhodnou příležitost. A příležitost přišla letos ze strany Slovak Ultra Trail, od něhož  jsem dostala nabídku na startovné na 120 km trasu. To byl jasný signál, že nastal ten správný čas! Parťáky na podzimní dovolenou na jihu jsem naštěstí posbírala rychle – Honza s Kačkou i Martin na moji výzvu pohotově kývli.

Jako elita závodu

Do Kayseri jsme přiletěli ve čtvrtek v noci a v pátek jsme se již přesunuli do centra závodu, městečka Ürgüp. Ještě před závodem jsem dostala pozvánku na slavnostní představení elitních běžců a influencerů, takže jsme na místo přijeli už v dopoledních hodinách. Celá akce byla taková úsměvná formalita, kde se představili především sponzoři a organizátoři a k tomu ještě desítky „eliťáků“.

Pro nás to byla ovšem zážitková akce, protože se konala na terasovité střeše místního hotelu, s nádhernými výhledy. A nechyběl delikátní bufetový oběd s bohatou nabídkou (nejen) zeleninových dobrot, ale také ovocných i hříšně přeslazených dezertů. Po obědě jsme si prošli město, vyzvedli startovní balíčky, ubytovali se, dali krátký oddych (alespoň já s Martinem, kterým nebouchali dělníci přes stěnu u hlavy) a k večeru jsme se opět přesunuli do Ürgüpu na technical meeting a pasta party. Co musím opravdu pochválit na organizaci CUT, tak to je gastronomie. Na rozdíl od zbytku masožravého Turecka tady mysleli na vegány a my jsme se před závodem opravdu parádně nadlábli.

Na značkách

Start závodu byl naplánovaný na 7 hodin ráno. Řadíme se do startovního koridoru. Je tady celkem narváno, protože spolu s naší 120 km trasou startují také šedesátkaři. Vybíháme poměrně širokou ulicí, snažím se to nepřepálit, a tak si zlehka klušu. Za chvilku se dostáváme na poušť za městem a otvírají se nám výhledy na největší atrakci v oblasti Cappadocie, desítky vzlétajících horkovzdušných balónů. Ulička se zužuje na sigle track a já si uvědomuji, že jsem to s tím šetřením se asi přehnala. 

Běžci přede mnou sice klušou celkem fajn tempem, ale kdykoliv přijde nějaká trailová překážka, tak neskutečně zpomalí. Jak jsem se dozvěděla později, byla jsem na tom ještě dobře, protože mě jen občas někdo zpomalil. Jen kousek za mnou se davy v některých místech zastavovaly!

Větší sranda začala před občerstvovačkou v městečku Uchisar, tady mě prudký stoupák do centra města hodně probral. Pokračujeme zase dolů z kopečka a noříme se mezi skalní útvary, umělecká díla matky přírody. Je tady krásně! Sem tam přelézt, podlézt, projít tunelem, proběhnout roklinkou, kochat se výhledy na pískovcové věže… 

Celý tento úsek byl hodně podobný, ale velmi zábavný a netradiční. Přesně takto jsem si závod v mých představách vysnila!

Asi na 55. kilometru dobíhám na občerstvovačce Honzu. Ten mi sice za chvilku utíká, ale na hlavní občerstvovačce s dropbagem na 67. kilometru se opět potkáváme. Pokračujeme ještě kousek přes pískovcová města, postupně se ale terén uklidňuje a vlnky mezi skalkami vystřídají táhlé větší kopce. Ještě za světla proklusávám okolo přehrady Damsa, do dalšího stoupání za 80. kilometrem už slunce začne zapadat za obzor.

Kopce

Podle profilu mě teď čekají 3 „velké“ kopce, každý s převýšením cca 300-400 m+. Ovšem tyto tři kopce se táhnou asi 35 kilometrů! Takže kopce nejsou špičaté, ale spíše takové stolové hory, a to není pro Beskydskou čarodějnici zrovna optimální profil. 

Zpestření přichází při seběhu na občerstvovačku v městečku Taşkınpaşa – kotníky se začínají bořit do hlubokého písku, boty se plní pískem. Na cestu už musím svítit čelovkou, a když se snažím popoběhnout, tak nedokážu moc dobře číst terén, jestli našlápnu na pevný povrch nebo se zabořím do písku. Poušť ani sypký písek mě ani tolik nepřekvapil, ale že se podél trati povalovaly vařené brambory ve slupce, tak to byla jiná exotika! 

Abych se nenudila, tak se objeví trable s tělesnou schránkou. Do závodu jsem šla s mírně nataženým stehenním svalem, takže chytré tělo si našlo cestu nejmenšího odporu, pošetřilo levé stehýnko a přetížilo pravé kolínko :) No prostě asi od 80. kilometru mě koleno nepustilo sbíhat z kopce, později jsem nebyla schopná ani popoběhnout na rovinkách.

Už tam budu?

Těším se na každou další občerstvovačku a odpočítávám kilometry. To, že nemůžu přes bolest popoběhnout, je ubíjející. Nerada bych si to koleno přetáhla a řešila potom nějaké dlouhodobé hojení. Blíží se checkpoint cca na 100. kilometru. Na vesničku Karlik jen tak nezapomenu. Vypadá to tu hororově, procházím úzkými uličkami mezi rozpadajícími se domy. Za normálních okolností bych se tady bála jít sama i za světla :) Přichází další táhlé stoupání, ovšem to klesání potom, to stálo za to. Za normálních okolností bych tuto část trasy milovala – tak trochu orienťák a krásně technická pasáž. Moje koleno křičí!

S nepříjemnou bolestí se dostávám na poslední občerstvovačku. Naštěstí tady v lékárničce mají tejpovací pásku. Když vidím vyplašený výraz lékařky, tak si na její výzvu to bolavé koleno zatejpuju raději sama. Lékařka mi stříhá tejpy, do toho se další dobrovolník asi počtvrté ptá, jestli to nechci zastříknout chladícím sprejem, jiný dobrovolník potřetí nabízí ještě pevnou pásku, dalších asi 6 dobrovolníku okolo mě stojí a s obdivem pozorují, jaké umělecké dílo si na koleně vytvářím. Dílo se vydařilo a já můžu vyrazit na posledních 10 kilometrů.

Tejp mě rozhodně podržel psychicky, do určité míry mi ulevil od bolesti i fyzicky. Tohle už nějak doklepnu. Stejně jako posledních 30 kilometrů už sice neběžím, ale snažím se nasadit alespoň rychlochůzi. Většina trasy už jde z kopce. Překvapení přijde už jen kousek před koncem, v cílovém městě Ürgüp. 

Fáborky mě posílají do úzké uličky, která stoupá… sakra, to je stoupák! Už tady není ani dlažba a já se drápu do kopce po hliněné cestičce. Krátké, ale výživné. Už jsem skoro v cíli, okolo mě houstnou fáborky a značení závodu a po 17 hodinách a 41 minutách probíhám cílovým obloukem.

V cíli se potkávám s Honzou, který mi utekl cca o půl hodinu. Vyzvedávám si finišerskou bundu a pro cestu na 9 km vzdálené ubytování využíváme bezplatný shuttle (waw, taková pozávodní péče nás hodně mile překvapila). 

Martin počkal s naším vypůjčeným autem v cíli na Kačku, která se přes lehké předzávodní obavy popasovala s časovým limitem s více něž hodinovou rezervou. Krátce dospáváme a na další den vyrážíme zpátky do Ürgüpu na slavnostní ceremoniál. Máme před sebou dalších 6 dní v centrálním Turecku a vytipovaných několik turistických cílů a horských túr. Ale to už je zase další příběh…

Se závodem jsme byli všichni spokojeni. Je pravda, že první půlkou trasy jsme byli doslova ohromeni, druhá půlka už nebyla ani zdaleka tak zábavná. My jsme byli rádi, že jsme si tu zajímavější část trasy proběhli za světla, pokochali jsme se a noční část jsme už nějak docvakli. Pokud byste chtěli vidět nejzajímavější místa oblasti Cappadocie, tak zkrácená 60km trasa Vás provede všemi highlighty národního parku Göreme, který je mimochodem zapsán do UNESCO.

Více o Petře Mückové  se dozvíte na stránce o ambasadorech.

@beskydskacarodejnice